6.10.2015 cestopisné úterý - MONGOLSKO

Branislav Makúch je doktorským studentem na FF UK oboru Jazyky zemí Asie a Afriky. Zkoumá současný hovorový jazyk mongolských pastevců, ale zaměřuje se také na etnopedagogiku. V současné době provádí sociolingvistický výzkum řeči mongolů v pohoří Hangai v centrální části Mongolska. Studuje variabilitu řečového projevu u dětí v době, kdy jsou dlouhodobě na internátě v usedlých městech a vesnicích, a porovnává je s řečovým projevem v době, kdy jsou v domácím prostředí ve stepi.

Věří, že pomocí terénních výzkumů, zprostředkujících tradiční vidění světa pastevců i probíhajících změn v pastevecké společnosti, je možné i nám nahlédnout do změn probíhajících v usedlé společnosti Evropy. Podělí se s Vámi o své zkušenosti z pobytu ve stepi a pokusí se Vám přiblížit Mongolsko tak, jak ho vidí Mongolové.  

Mongolsko je vnitrozemský stát ve střední Asii, hraničící na severu s Ruskou federací a na jihu s Čínskou lidovou republikou. Země zaujímá plochu 1 566 500 km² (dvacetkrát více než ČR), ale vzhledem ke svým pouze 2,7 milionům obyvatel je Mongolsko státem s nejnižší hustotou zalidnění na světě.

Najdeme zde téměř všechny typy biotopů, od pouští přes suché stepi po slané i sladké jezerní krajiny, velehory a sibiřskou tajgu. Světovým unikátem Mongolska je tradiční způsob kočovného pastevectví, jenž se v základech nezměnil po tisíce let. Už v nejstarších písemných pramenech ze 13. století jsou zmiňovány stejné typy jurty (mongolského stanu), jaké se vyrábějí dnes. Z této legendární doby je nám známa postava mongolského sjednotitele Čingischána a téměř každý dnes zná jeho dobyvačné tažení celou Asií. Některé z oddílů jeho vojska dokonce dorazily až na Moravu a utkaly se i s českým králem Václavem I. a jeho vojáky. Jako vzpomínka na dobu mongolských vpádů se v evropských jazycích dochovalo mnoho slov. V češtině například používáme slovo bohatýr, které má společný kořen s ruským bogatyr, jež má základ v mongolském bagatur – hrdina.

Čingischán je znám nejen pokrokovou organizací vojska, ale také svou náboženskou tolerancí. Má být prvním vládcem, který uspořádal učenou diskusi zástupců největších náboženství té doby – islámu, křesťanství a buddhismu o základech jejich víry. I  přes to však zůstal věrný své animistické víře ve Věčné modré nebe (Tengri) a Matku Zemi. Pozůstatky animismu můžeme najít v kultuře dodnes, i výjimečná úcta mongolů k přírodě je důsledkem hluboko zakořeněné víry, že všechno kolem je živé a má svou duši. 

Ve 14. století byla říše rozdělena mezi čtyři správní celky, ve kterých byli ustanoveni mongolští vládci. V Mongolsku a Číně vládla mongolská dynastie Jüan, nadřazená vládcům státu Ílchanátu v Persii, vládcům Zlaté hordy ve východní Evropě a Sibiři i vládcům Čagatajského chanátu v oblasti dnešního Kazachstánu a okolí. Přesto, že Mongolská říše disponovala velmi efektivní poštovní službou, pomalu ztráceli Jüanští chánové kontrolu nad ostatními částmi říše. Sami byli svrženi Čínskou dynastií Ming na konci 14. století, i když na území Mongolských stepí vládli až do 17. století, kdy bylo Mongolsko obsazeno jinou kočovnou dynastií v Číně, mandžuskou dynastií Čching.

Rozdělení Mongolska na Vnitřní a Vnější (z pohledu Číny) proběhlo právě v této době a zůstalo tak víceméně dodnes. Vnitřní Mongolsko bylo zařazeno do vnitřní administrativní soustavy Čínského císařství a v Číně zůstalo i po přerodu na Lidovou republiku na začátku 20. století. Do jisté míry je zde také praktikováno kočovné pastevectví, avšak mongolové jsou zde utlačování majoritní čínskou populací. Vnější Mongolsko se osamostatnilo v roce 1911 a až do roku 1924 bylo teokratickým státem pod vládou buddhistické hlavy církve Bogd-gegéna. Je jen málo známým faktem, že se Mongolsko svým vlivem vyrovnalo buddhistické velmoci Tibetu a že tibetský dalajláma několikrát v historii hledal útočiště v Mongolsku. Sám titul dalaj láma je mongolského původu a byl dán v 16. století tibetskému přerozenci mongolských chánem.

Po smrti teokratického vládce se z Mongolska stala socialistická země, i když formálně samostatná, byla satelitním státem Sovětského svazu. V této době započala Československo-mongolská družba a přátelské styky mezi těmito dvěma státy vydržely až dodnes. Mnoho mongolských studentů studovalo na českých a slovenských školách a mnoho československých inženýrů pomáhalo měnit Mongolsko v moderní, technologicky vyspělou zemi.

Od roku 1990 je Mongolsko demokratickým státem s parlamentním státním zřízením, najdeme v něm moderní města, jako je hlavní město Ulánbátar, nebo Erdenet, Darchan, Čojbalsan a další. V současné době prodělává Mongolská kultura a tradiční způsob života velikou změnu, v posledních šesti letech se ve stepích široce rozšířily solární články, jež pomáhají napájet energií satelitní přijímače a televize. V dnešní době je již jen velmi málo rodin, které by ve své jurtě neměly televizi. Nejnovějším přírůstkem mongolských rodin jsou v posledních dvou letech chytré telefony, ty sice ještě nejsou tak rozšířené, ale již velké množství pastevců má možnost připojit se na internet přes telefon.

Takový průnik moderních technologií nezažila mongolská společnost od 60. let, kdy se v domácnostech pastevců objevilo rádio. Poprvé je mongolským pastevcům masově dostupná globální civilizace, představována ve formě korejských a čínských telenovel, amerických a ruských filmů, mohou sledovat zprávy z celého světa. Mongolové se setkávají s výdobytky západní civilizace už od začátku 20. století, ale teprve v 21. století dosáhla globalizace takové síly, že se Mongolsko ocitlo na dějinném kulturním prahu. Otázkou zůstává, nakolik se podaří Mongolsku uchovat tradiční ráz a zároveň přijmout modernitu, jisté ale je, že nadcházejí velké změny.