Bylo nebylo, i v Kolovratech byla tradice dožínek. S kolektivizací v padesátých letech spousta zvyků opadla nebo byly dokonce zakázány. Nastal snad čas tento zvyk oživit?
Sejdeme se v sobotu 17.9.2022 ve 13 hodin před KD U Boudů.
Dožínky jsou ve slovanské lidové kultuře svátek sklizně slavený na konci žní, patrně s předkřesťanskými kořeny. Mezi dožínkové obyčeje patřily například zvyky spojené s posledním uvázaným snopem obilí. Ten se v českém prostředí nazýval baba, stará nebo nevěsta a často byl stylizován do ženské postavy či oblékán do ženských šatů. Nakonec byl odvezen do statku, předán hospodáři a zanechán v domě do příštích dožínek. Podobně se na poli nechávalo obilí svázané do jehlanu s kytkou klasů na vrcholu, zvané stodola či sibilia. V jižním Rusku existoval ještě na počátku 20. století zvyk vázat na konci žní do uzlu hrst posledních klasů, někdy doplněných chlebem se solí, a této praktice se říkalo „zavinovati Velesovi bradu“ nebo „nechati Velesovi hrstku klasů na bradu“. Podle Jana H. Máchala jde o pozůstatek obětí tomuto božstvu. V některých oblastech je tento zvyk spojen s jiným jménem než Velesovým a figuruje v něm „brada“ Ilji, Boha či Krista. K dožínkám také patřila společná cesta z pole, při které byli účastníci ozdobeni květy a klasy, stejně jako jejich nástroje, a ze stejného materiálu měli i věnce na hlavách. Důležitý byl obzvlášť dožínkový věnec, ponechávaný v domě až do jarní setby. Tento objekt měl výraznou solární symboliku jak dokazuje označení dožínkové slunce používané na Pardubicku. V polovině 19. století byly dožínky slaveny prakticky na celém českém území, postupně však tato tradice doznívala. Na počátku 20. století byly organizovány především Agrární stranou a zahrnovaly průvody selské jízdy a tančení české besedy. Původní pojetí dožínek tak zaniklo a staly se zábavnou a společenskou akcí. I v Národopisném muzeu v Praze se konala dožínková oslava.
Podpořeno z Fondu Kaufland „Milion pro Čestlice“, ve spolupráci s Nadací Via.