Dožínky
Dožínky (také obžinky, dožatá, dóženek, dožitá, dočesná, žnivuvka, ožinek, znivý) je slavnost na ukončení žní. V mnoha evropských i mimoevropských zemích má dodnes náboženský charakter, v Československu jej ztratila ve 20. století, když byla využívána k politickým účelům. Slavnost může zahrnovat odvážení posledního snopu z pole, předání dožínkového věnce a přání («vinšování») hospodáři; potom následuje hostina s hudbou a tancem. Věnec se schovával v hospodářství do Vánoc nebo až do příštích žní.
Slavnost, kterou se ukončují žně, lze najít téměř ve všech zemědělských kulturách. Ve vyspělém zemědělství, které se často vyznačuje jednou převládající plodinou, představuje její sklizeň největší praktický zlom v průběhu roku: znamená konec období nouze a přechod k (dočasnému) nadbytku potravy. Proto se čas dožínek v mnoha společnostech pokládal za začátek nového roku, jako je tomu dodnes se školním rokem; lednový začátek roku je odložen o 4 měsíce a vznikl patrně jako lhůta pro zaplacení daní.
Pokud víme, všechny tradiční zemědělské společnosti spojují se svátkem dožínek:
- příležitost ke společné oslavě
- oběť části úrody
- poděkování za sklizeň jako dar od Boha
- rituální „uvolnění“ nové sklizně, která se teprve smí začít spotřebovávat
Aby byl svátek opravdu společný a mohla se sejít i širší společnost, slavil se v předem stanovený den, například zářijového úplňku. V předkřesťanských společnostech bylo uvolnění čerstvé sklizně – pokud můžeme soudit – zvláště důležité, neboť nová úroda by mohla být jinak nebezpečná.
Staří Slované, národ rolnický, děkovali bohům za požehnání úrody zemské. Když obilí jest sklizeno, slované oslavily «obžinky, dožinky». Mladá žnečka s věncem na hlavě podává hospodáři věnec z obilí a kvítí polního, přeje mu jménem všech ženců štěstí, zdraví. Hospodář je pak vyčastuje. Obžinky potom se slavějí, když všickni dovážou za týden, při hudbě jedí, tancujou, pijou. Přední význam při slovanských obžinkách má snop posledně svázaný. Tento poslední čili dožinkový (dožinočnyj) snop všelijak ozdobují, do mužských nebo ženských šatův vystrojují, s velikou slávou, hudbou a zpěvem domů dovážejí, a vedle prvního svázaného snopu do předního kouta postavují, kdež zůstává nezřídka po celý rok.
Křesťanství starší slavnost dožínek nepřijalo do svého kalendáře, protože za hlavní svátek roku pokládalo a pokládá Velikonoce s jiným obsahem. Nicméně prastaré tradici se nemohlo úplně bránit, a tak se svátek dožínek slavil a někde dodnes slaví i v posvátných kostelech, Datum bývá stanoveno na určitou neděli, existují však i místní odchylky. Místo rituálního uvolnění a očištění nové sklizně nastoupilo její požehnání a místo oběti se konala jakási prezentace plodin, slavnost však nebyla nikdy příliš zdůrazněna a naopak církev odsuzovala různé starší zvyky a pověry, které se k dožínkám pojily. Toho ve 20. století využila nacistická i komunistická propaganda: v Německu byl „pohanský“ svátek dožínek od roku 1934 státním svátkem a také u nás byly dožínky po roce 1948 zařazeny mezi tzv. socialistické slavnosti. Vykládaly se jako oslava úspěšné lidské práce, pořádala je zemědělská družstva nebo i kraje a bývaly spojeny s kulturním programem.